Studenti ve zbrani
Celá událost trvala osm hodin. Všech devět teroristů, z nichž někteří podle zachráněných dětí mluvili cizí řečí, zřejmě prý arabsky, bylo zabito, Pákistán ale zůstal v šoku. Přitom na světě existuje málo států, které by v posledních letech tak uvykly terorismu jako tato země podél řeky Indus. Pákistánci už před útokem věděli, že v jejich státě je možné, aby do školního autobusu přišli ozbrojenci a zblízka střelili do hlavy patnáctileté děvče jen proto, že veřejně agituje za vzdělávání žen. Věděli, že bomby vybuchují v místech, kde jsou shromážděné děti. Událost z péšávarské školy však přesáhla veškeré meze a její zdůvodnění to jen potvrdilo. „Vybrali jsme si pro náš útok armádní školu, protože vláda útočí na naše rodiny. Chtěli jsme jim způsobit bolest,“ prohlásil mluvčí organizace, která se k vraždě dětí přihlásila – pákistánského Tálibánu.
Podle ní šlo o odplatu za ofenzivu, kterou armáda vede proti této organizaci od léta. Pákistánský premiér Naváz Šaríf, který za ofenzivou stojí, slíbil její pokračování ve větší intenzitě. Mnozí analytici odhadují, že by se Pákistán mohl v boji proti vrahům dětí sjednotit. Jisté to ale není. Soužití s fenoménem zvaným Tálibán je příliš komplikované. Tálibán díky Pákistánu vznikl a vyvinul se až do dnešní, těžko zkrotitelné podoby.
Umar se vrací
Tálibánský příběh začíná v Pákistánu v osmdesátých letech. Tamní největší islámská politická strana Džamiat Ulema Islám (Shromáždění islámských duchovních) je podobně jako celá pákistánská politika na nohou z obavy před ruskou okupací Afghánistánu. Islámský charakter sousední země je v ohrožení a navíc Pákistán má strach, že Rusové potáhnou dál na jih a obsadí pákistánskou provincii Balúčistán.
Odpor proti Rusům nabývá různých forem a některé z nich jsou poměrně nenápadné. Džamiat Ulema Islám zakládá na severozápadě země náboženské školy (madrasy) pro děti afghánských uprchlíků. Do nich proudí saúdskoarabské peníze a formuje se tu brzy velmi konzervativní výuka soustředěná na studium Koránu. Zájemců o bezplatné lekce v madrasach je dost.
V roce 1994 se v Kandaháru objevuje Umar s padesátkou věrných.
Ve stejné době pákistánská vláda zakládá výcviková střediska, v nichž se cvičí i studenti madras k boji proti Rusům. Podle odhadů jimi prochází až 90 tisíc mladých Afghánců, včetně Muhammada Umara, pozdějšího vůdce Tálibánu. V táborech vedou výcvik pákistánští vojáci, ale také agenti pákistánské rozvědky ISI, kteří tady navazují s afghánskými rekruty těsné vazby, jejichž význam bude později hrát důležitou roli.
Po vyhnání Rusů z Afghánistánu dojednávají v roce 1992 zástupci afghánských mocenských kruhů v pákistánském Péšávaru mír a ustavují Islámský stát Afghánistán. V jeho čele má stát koalice politických uskupení, shromážděných kolem polních velitelů a kmenových vůdců.
Mír ale vydrží jen chvíli. Jeden z velitelů, Gulbuddín Hekmatjár, odmítá mír jako jediný podepsat a útočí na hlavní město Kábul. Výsledkem je úplný rozpad politické dohody a období válek jednotlivých polních velitelů proti sobě. Situace je velmi nepřehledná a násilná: část bojovníků podporují Saúdští Arabové, část Íránci, další Pákistán. Právě ten vnímá od svého vzniku Afghánistán jako vlastní nárokové území, které chce mít pod kontrolou a nechce mu dovolit rozvíjet styky s Indií a šíitským Íránem. Po rozpadu Sovětského svazu navíc Pákistán ucítil šanci a podporou vlastních mocenských skupin chce přes Afghánistán rozšířit svůj vliv dál do Střední Asie.
Uprostřed chaosu a občanské války se v roce 1994 objevuje v jihoafghánském Kandaháru zdejší rodák mulla Umar. Přišel z pákistánského exilu a s sebou si přivedl asi padesátku ozbrojených kumpánů. V té době nevypadají, že by mohli cokoli zásadnějšího změnit, situace se však rychle mění.
Vzniká hnutí Tálibán (v jazyce paštu „studenti“), které díky velké podpoře pákistánských peněz, zbraní a asistence agentů tajné služby ISI rekrutuje další dobrovolníky, z nichž někteří předtím sbírali zkušenosti i v bojích proti indické armádě ve sporném Kašmíru. Během několika měsíců přijíždí z Pákistánu za Umarem 15 tisíc madraských „studentů“. Nejprve přejímají kontrolu nad Kandahárem a okolím, pak dalšími provinciemi na jihu země, až v roce 1995 začínají raketami ostřelovat Kábul. V září 1996 pak na území většiny státu od Hindúkuše na jih vyhlašují tzv. islámský emirát.
Smrt velitele Masúda
Zázračný přerod studentů Koránu v jeden z nejsilnějších mocenských a vojenských elementů Středního východu obvykle znalci afghánsko-pákistánských reálií vysvětlují právě tím, že Tálibán byl v roce 1994 založen mocnou a vlivnou pákistánskou tajnou službou ISI. Její kroky vycházely z ambicí pákistánské vlády a její zahraniční politiky získat nad Afghánistánem kontrolu. To se do určité míry podařilo. Nesmírně rigidní sunnitský režim tálibánů vypudil vše, co se nějak odchylovalo od jeho náboženské ideologie, šíitskými vlivy z Íránu počínaje, indickými byznysmeny a diplomaty konče. Pákistán navíc dodávkami zbraní a rekrutováním dobrovolníků dál pomáhal Tálibánu v boji proti jeho největšímu rivalovi Ahmadu Šáhu Masúdovi, rozumnému polnímu veliteli a jednomu z hrdinů války proti Rusům, který držel kontrolu nad severovýchodem země a mluvil o potřebě svobodných voleb v Afghánistánu. Podle zjištění britských zpravodajců tehdy ISI dokonce pomáhala cvičit nejen Tálibán, ale i bojovníky al-Káidy. Ti se také nakonec k Masúdovi vetřeli v přestrojení za cizí reportéry a zabili ho. Tálibán získal vládu nad celou zemí.
Pak se ale historie obrátila proti Pákistánu. Mulla Umar udělal chybu, že v zemi poskytl azyl už tehdy v řadě států velmi nevítanému a pronásledovanému Usámovi bin Ládinovi a jeho al-Káidě. Dřív než pak stačil Tálibán bin Ládina zase vypudit (i Umar totiž cítil, že mu tento charismatický šedovousý Saúdský Arab přinese problémy), došlo k útoku na newyorská Dvojčata 11. září 2001 a na Tálibán coby ochránce teroristů zaútočili Američané.
Tálibán utrpěl na sklonku roku 2001 drtivou porážku. „Studenti“ se stáhli zpět za hranici do Pákistánu, kam za nimi Američané nemohli. Síť přátel a podporovatelů jim pomohla přežít nejtěžší roky, řada z nich pracovala v běžných zaměstnáních.
Brzy ale začali přeskupovat síly a chystat to, v čem opravdu vynikají – další ozbrojené povstání v Afghánistánu, tentokrát proti NATO. Vypuklo někdy v roce 2006. Znalci Pákistánu tvrdí, že se vše dělo opět s pomocí členů ISI, kteří zřejmě v této fázi už často pracovali i nezávisle na svém vedení. Pákistánský stát však na zmrtvýchvstání Tálibánu zřejmě spolupracoval nebo mu minimálně nebránil. V roce 2009 například Američané hlásí, že šéfové Tálibánu v čele v Umarem nerušeně i se svými rodinami žijí v Kvétě, metropoli jihozápadního Pákistánu.
Muž na špinavou práci
Situace se pro samotný Pákistán zkomplikovala v roce 2007. Jeho vlastní radikálové s dlouholetou zkušeností z bojů v Afghánistánu založili pákistánskou odnož Tálibánu, zvanou Tahrík-e Tálibán-e Pákistán (Hnutí Tálibán v Pákistánu). Většina z těchto radikálů pochází z kmenových území podél afghánsko-pákistánské hranice a hlavním programem na začátku bylo ustavit v tomto regionu stát ovládaný stejnými zákony, jaké zavedl Tálibán v Afghánistánu před americkým útokem. Později chtěli tyto pořádky rozšiřovat i jinam.
Navenek zástupci obou odnoží Tálibánu prohlašovali, že jde o dvě různé organizace, které spolu jen sympatizují. Těžko se tomu věří, pokud mají stejné cíle, styl boje (teroristické útoky, zastrašování místních lidí), zdroje příjmů (únosy, prodej drog, islamistické nadace) i členy (hlavně Paštuny).
Jako dvě organizace je však evidentně vnímá i pákistánská armáda. Podle pákistánských novinářů, afghánských politiků či expertů ze Západu podpora afghánského Tálibánu ze strany pákistánské armády a ISI pokračovala i po zformování pákistánského Tálibánu. Minimálně jde o tolerování jejich pohodlného úkrytu na pákistánské straně hranic, z něhož mohou útočit na vojáky NATO. Proti pákistánskému Tálibánu, který je do značné míry rovněž dítětem pákistánské politiky v Afghánistánu, ale začala pákistánská armáda bojovat.
Jako první vůdce pákistánského Tálibánu je vedený Bajtulláh Mehsúd, muž s typickým profilem radikálního islamisty z pákistánsko-afghánského pomezí. Narodil se v odlehlém kraji Jižního Vazíristánu coby člen jednoho z místních kmenů. Jako dítě docházel studovat Korán do madras, školu však nedokončil. Brzy začal jezdit do Afghánistánu, kde – podle Wikipedie – pomáhal místním tálibánům zavádět šaríu. To mohlo znamenat lecjakou špinavou práci na vymáhání všemožných zákazů včetně trestání mužů za příliš malý plnovous a žen za nedostatečné zahalení. Potom se stal kmenovým vůdcem své oblasti a Umar jej jmenoval svým zmocněncem. Po založení pákistánského Tálibánu Mehsúd spolu s dalšími terorizoval místní obyvatelstvo a útočil proti pákistánské armádě. Unikl pokusu o atentát, řešil spory mezi jednotlivými skupinami, kterým pákistánský Tálibán jako střešní organizace poskytuje krytí.
V roce 2007 stál podle pákistánské vlády za zabitím premiérky Bénazír Bhuttové, ale odměnu za jeho dopadení vypsaly pákistánské úřady až o dva roky později. Měsíc nato byl Mehsúd mrtev, zabitý americkým dronem při návštěvě domu svého tchána.
Zhruba od té doby se datuje usilovnější snaha Pákistánu o zničení domácí odnože Tálibánu. Najednou se totiž zdálo, že nejen slabý a dlouho bezvládný Afghánistán, ale i daleko silnější, jadernými zbraněmi vybavený Pákistán začínají militanti nebezpečně ohrožovat. Armáda vytlačila Tálibán z důležitého údolí Svát, kde pouhých 150 kilometrů od hlavního města Islámábádu začal vznikat jakýsi islámský ministát. Po velké ofenzivě vypudila armáda Tálibán z Jižního Vazíristánu. Militanti se ale přesunuli do Severního Vazíristánu, kam už za nimi armáda navzdory velké americké kritice nešla.
Pořád to tedy vypadalo, že pákistánská vláda domácí teroristické skupiny podceňuje. Souvisí to s letitou doktrínou pákistánské zahraniční a bezpečnostní politiky, podle níž je největší hrozbou Indie. Proto také pokračovala podpora afghánské části Tálibánu. Demokratická afghánská vláda totiž chce rozvíjet vztahy s Indií. Pákistán v tom vidí hrozbu, že by mohl jednou skončit v „obklíčení“ – z jedné strany Indií a z druhé jí nakloněným spojencem. Jako ochranu před touto pastí vidí přítomnost Tálibánu v afghánské politice. A strategické spojenectví s afghánským Tálibánem stojí i za jinak nepochopitelnou vládní váhavostí vůči jeho pákistánské odnoži.
K razantnější změně tohoto postoje došlo v červnu 2013, kdy se po volbách dostal k moci Naváz Šaríf, veterán pákistánské politiky, který roky předtím strávil v saúdskoarabském exilu. Šaríf má mocenskou základnu v Paňdžábu, který terorismem značně trpí. Asi i proto zahájil letos v létě na území Severního Vazíristánu vojenskou ofenzivu proti různým teroristickým skupinám včetně pákistánského Tálibánu. Výsledkem je tisíc (někde se uvádí až 1800) zabitých militantů.
Rozvíjí se i nebývalá spolupráce mezi vládami Pákistánu a Afghánistánu, kterou zahájili Šaríf a nový afghánský prezident Ašraf Ghaní. Pákistán dokonce začal cvičit afghánské vojenské důstojníky, což je velká změna od časů, kdy cvičil bojovníky Tálibánu. Obě země začaly údajně víc spolupracovat i při ochraně hranice, jež doteď byla pro místní (tedy i teroristy) volně průchozí.
Pákistán podle některých zpráv dokonce přestává s ochranou a podporou teroristů, kteří útočí v Afghánistánu a na pákistánské straně se schovávají.
Cesta k vymýcení militantních skupin v oblasti, která je 30 let plodila stejně samozřejmě jako obilí, bude ještě dlouhá. Útok na školu v Péšávaru ji však může zkrátit.